OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Třetí album KONTINUUM je pro mě po hříchu i prvním setkáním s tvorbou tohoto tělesa. Různé zdroje je řadí do post-blackové scény, ale popravdě toho příliš, až na pár titěrných ozvěn, v jejich tvorbě z tohoto ranku nenacházím. Zato naopak slyším skvělou variaci na téma post-punk pro 21. století. Kvality „No Need To Reason“ mě pochopitelně dokopaly i k poslechu starších desek této islandské skupiny a tam to přeci jen o poznání znatelněji tíhne k zbytkovému a vyklidněnému blacku.
Přestože jsem již docela výmluvně vyzradil žánrové směřování této čtveřice, jak už to u umělců z jejich země chodí, věc je nakonec o něco komplikovanější. Zmíněný post-punk asi většinu napadne ihned poté, co zazní úvodní takty první skladby „Shivers“. Jakmile se však vše takříkajíc usadí, začínají z tohoto zpočátku upraveného trávníčku růst různé pestrobarevné plevele. Narozdíl od hbitého zahradníka, vybaveného potřebnou chemií, však KONTINUUM nechají tyto divoké květy gotického rocku, post-doomové zasmušilosti i malinkých rock`n`rollových výhonků hezky vykvést.
Nerad bych přímo tvrdil, že způsob, jakým k tomu dochází je bůhvíjak originální, ale těžko mi utíkat před faktem, že podmanivost jejich vize (v podstatě) rockové muziky není zase tak úplně všední. Ano, může se vézt debata o tom, že tam někde je slyšet starší KATATONIA, o něco mladší JUNIUS a někteří další, nicméně se zároveň dá říct, že nejpozději od druhé desky „Kyrr“ z této kapely vyrůstá svébytné hudební těleso.
Letošní nahrávka přináší pestrou směs melancholií dýchajících písní. Tu ostřejších, tu zase jemnějších. Písní, které vyznavače složitějších kompozic asi ponechají v klidu, ale ti s preferencí náladotvornosti a feelingu jsou zde na správné adrese. Snad za to může pozvolný nástup podzimu a s ním spojeného, po velmi horkém létě kýženého, deštivého počasí, který zádumčivosti těchto deseti písní přidá ještě více na intenzitě.
A je úplně jedno, jestli se do toho skupina opře, jako například v úvodní „Shivers“, která by se asi jako jedna z mála dala nazvat klasickým rockovým válem. Svojí atmosférou na album sice plně zapadá, ale přesto ještě v jeho úvodu spíše než prozraje, jen jemně naznačuje příští děj. Další našlápnutá skladba „Warm Blood“ zase evokuje nové post-punkové kapely typu GRAVE PLEASURES. Stylově, spíše hlouběji posazený vokál Birgira Thorgeirssona však nezůstává v jedné poloze, ale často a velmi účelně opouští tato teritoria a nebojí se ani velkorysých, citem podbarvených projevů anebo „metalového“ řvaní (např. „Neuron“).
Jakmile zazní jedna z pomalejších skladeb, těžko už odolávám, abych úplně nepodlehl této barvité kolekci. O „Neuron“ už byla řeč. Temná a postupně vygradovaná píseň dává vyniknout právě vokálním partům. Naproti tomu po ní následující a zároveň titulní „No Need To Reason“ je lemována jednoduchým, ale velmi podmanivým kytarovým motivem, který, jak skladba postupně nabírá sílu a mohutní, nabírá sílu s ní a srdnatě hájí své místo v rozjetém kolotoči hudebních nástrojů. Silný nádech gotického rocku pak přiloží další polínka do již tak dosti žhavého melancholického ohně.
Možná, že časem najdu na této kolekci nějaká slabší místa, možná se i za nějakou dobu oposlouchá, ale v tuto chvíli se to i navzdory mojí snaze, coby kritického hnidopicha příliš nedaří. Island, ten ostrov izolovaný uprostřed Atlantského oceánu, bičovaný jeho studenými vlnami, si právě díky své nepřístupnosti dokázal i v tvrdších hudebních žánrech vybudovat svébytnou a specifickou subkulturu. KONTINUUM v tomto směru možná nejsou až takový unikát jako například krajané SÓLSTAFIR, ale tam někde pod návalem inspirace evropskou a převážně britskou muzikou to prostě lze vycítit. Na originalitě kapel z této co do počtu obyvatel malé země naštěstí nic nemění ani mnohem lepší propojenost se světem, než tomu bylo v minulosti, ani globalizace samotná. Snad to tak dlouho zůstane. Rád bych totiž ještě nejednou zažil pocity, jaké si opakovaně dopřávám poslechem „No Need To Reason“.
Melancholická nahrávka žánrově někde na pomezí post-punku a gotického rocku, s velmi vzdálenými ozvěnami metalové minulosti. Prostě a jednoduše okouzlující sbírka krásných kytarových písní.
9 / 10
Birgir Thorgeirsson
- kytara, vokály
Engilbert Hauksson
- basa
Ingi Pór Pálsson
- kytara
Kristján Einar Gudmundsson
- bicí
Thorlakur Thor Gudmundsson
- kytara
1. Shivers
2. Lifelust
3. Warm Blood
4. Neuron
5. No Need to Reason
6. Low Road
7. Erotica
8. Stargaze
9. Two Moons
10. Black Feather
No Need to Reason (2018)
Kyrr (2015)
Earth Blood Magic (2012)
Datum vydání: Pátek, 6. července 2018
Vydavatel: Season Of Mist
Stopáž: 46:52
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.